Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O dalších trýzních, kterými trpí duše v této noci.
1. Třetí způsob utrpení1 a trýzně, jimiž zde duše je zasažena, má příčinu ve dvou dalších protikladech, což je třeba si uvědomit, a to v protikladu božského a lidského, které se tady spojují.
To božské je očistné patření kontemplace a to lidské je subjekt duše.
A tak, poněvadž se božské vlamuje s úmyslem duši prohníst, obnovit a učinit ji Boží, obnažuje ji a odnímá jí zvyková zalíbení a vlastnosti starého člověka, s nimiž je ona velmi spojena, svázána a srostlá,
a tímto způsobem trhá a narušuje její duchovní podstatu
a pohlcuje ji hlubokou a propastnou temnotou,
že se duše cítí být ničena a vyvracena krutou duchovní smrtí tváří v tvář své bídě;
asi tak, jako kdyby byla pozřena nějakou obludou
a v jejím břiše by se v ponurosti cítila být stravována
a trpěla by takové úzkosti jako Jonáš (srov. Jon 2,1) v břiše oné mořské obludy.
Neboť je jí třeba pobýt v tomto hrobě temné smrti, a to pro duchovní vzkříšení, které očekává.
2. Míru tohoto utrpení a trýzně, ačkoliv je ve skutečnosti ještě větší, popisuje David (18, 5-7), když říká:
Obklíčily mne vzdechy smrti, bolesti pekla mne obklopily, v úzkosti své jsem volal.2
Avšak to, co je zde pro duši bolestné a (to, co) nejvíc zakouší, je, že se jí zdá být jasné, že ji Bůh odvrhl
a v ošklivosti nad ní že ji odmrštil do temnot;
neboť je pro ni těžkou a zraňující trýzní myslet si,
že ji Bůh opustil.
O tom také David, když zakusil mnohé právě v tomto ohledu, říká (Ž 88, 6-8):
Jsem odložen mezi mrtvé
jako skolení, co leží v hrobech,
na které už ani nevzpomeneš,
kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.
Odložils mne do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin.
Leží na mně tíha tvého rozhořčení,
všemi svými příboji mě trýzníš.
A opravdu, když duši svírá očistná kontemplace, zakouší velmi živě stín smrti a úpění smrti, i bolesti pekla, a to v tom, že se cítí být bez Boha, trestaná a odvržená a Jeho nehodná, i to, že On je rozhněván,
protože tak se to zde všechno zakouší;
a hůř, vždyť se jí zdá, že je to navždycky.
3. A stejnou bezútěšnost zakouší ze všeho stvořeného, a pohrdání, zvláště od přátel. A proto potom David pokračuje (srov. Ž 88,9), když říká:
Odvrátil jsi ode mne mé přátele a známé,
měli mne za ohavnost.
To všechno dobře dosvědčuje Jonáš (2,4-7) jako ten, kdo to plně zakusil v břiše obludy, jak tělesně, tak duchovně, když říká: Vhodil jsi mne do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! (což říká proto, že Bůh zde duši očišťuje, aby Ho mohla spatřit);
Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely na věky.3
Těmito závorami se zde v této souvislosti rozumějí nedokonalosti duše, které jí zabraňují, aby se těšila z líbezného patření kontemplace.
4. Čtvrtý způsob trýzně působí v duši další výtečná kvalita temné kontemplace, a tou je její majestát a vznešenost - dávají duši pocítit jinou krajnost, která je v ní,
její vnitřní nouzi a bídu; to je jedna ze základních trýzní, kterou při očišťování trpí.
Neboť uvnitř zakouší hlubokou prázdnotu a chudobu ve třech typech darů, které vedou k radosti duše a jež jsou časné, přirozené a duchovní, když duše vidí, jak víme,
že je ponořena do protikladného zla:
do bídy nedokonalostí, vyprahlostí a prázdnot vnímavosti ve všech schopnostech,
i do bezútěšnosti ducha v temnotách.
Vždyť jakmile zde Bůh duši očistí ve smyslové i duchovní podstatě a ve vnitřních i vnějších tvořivých schopnostech, je třeba, aby byla ponořena do prázdnoty, nouze a bezútěšnosti po všech těchto stránkách a ponechána vyprahlá, prázdná a v temnotách. Neboť smyslová část se očišťuje ve vyprahlostech a tvořivé schopnosti v prázdnotě od svých uchvácení a duch v zastřených temnotách.
5. To všechno Bůh koná prostřednictvím temné kontemplace; duše v ní trpí nejenom prázdnotou a nefunkčností přirozených opor a potlačením vnímavosti, což je trápení velmi skličující, (podobné utrpení člověka, kterého by pověsili nebo by mu zadržovali vzduch, aby nedýchal), ale duše je očišťována také tím, že jsou v ní ničeny, vyprazdňovány a stráveny všechny nedokonalé sklony a návyky, které za celý život získala, tak jako to dělá oheň se rzí a zrezivělým kovem. Kvůli nim, protože jsou silně zakořeněny v podstatě duše, strádá navíc - kromě zmíněné nouze a přirozené i duchovní prázdnoty - těžkým vnitřním roztržením a mukami, aby se potvrdila pravdivost výroku Ezechielova, který říká (srov. Ez 24,10-11):
Nahromadím kosti a rozsvítím je ohněm,
maso se stráví a všechny složky se svaří a kosti se roztaví.
Tím se rozumí trýzeň, kterou duše trpí v prázdnotě a bídě své podstaty smyslové i duchovní.
A dále říká (Ezechiel) dokonce toto: Postav prázdný hrnec na žhavé uhlí, aby se rozpálil a jeho kov se roztavil, ať se v něm zničí jeho nečistota a jeho zrezivělost se stráví.
V tom se dá rozpoznat těžké utrpení, kterým zde duše prochází při očišťování ohněm kontemplace. Vždyť prorok zde říká, že pro očištění od rzi a pro roztavení rezivosti sklonů, které jsou uvnitř duše, je do jisté míry nutné, aby se ona sama ničila a roztrhla podle toho, nakolik se tyto vášně a nedokonalosti staly její přirozeností.
6. Odtud, protože se duše v této výhni očišťuje jako zlato v tavícím kelímku, jak říká Moudrý (srov. Mdr 3,6),
zakouší velké roztržení v samé podstatě duše,
s krajní bídou, v níž jako by právě končila,
jak je možné zahlédnout v tom, co řekl David (srov. Ž 69,2-4), když vzýval Boha těmito slovy:
Zachraň mne, Bože, neboť vody mi pronikly až k duši;
jsem zabořen v hlubokém bahně a není kde bych se podržel;
vešel jsem až do hlubin moře a zaplavil mne příval;
unavil jsem se naříkáním, hrdlo mi ochraptělo,
mé oči zemdlely zatímco čekám na svého Boha.
Až tak mnoho Bůh pokořuje duši, aby ji potom mnoho povýšil, a kdyby On nezařídil, aby se tyto prožitky, jež rozdírají duši, rychle neutišily, zemřela by v několika málo dnech; chvíle však, kdy zakouší jejich prudkou nitěnou živost, jsou od sebe odděleny. A to duše někdy zakouší tak živě, že se jí zdá, že vidí otevřené peklo a zatracení. Vždyť co se toho týká, jsou takoví lidé, kteří opravdu
zaživa sejdou do podsvětí (Z 55,16; Nu 16,30),4 protože zde se očišťují podobným způsobem jako tam;
neboť toto očišťování je takové, jaké má tam být činěno. A tak duše, která tudy prochází, buď do onoho místa nevstoupí, nebo se tam zdrží velmi krátce, vždyť více prospěje jedna hodina zde, než mnohé tam.