Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Předkládá se první verš a začíná se objasňovat,
jak je toto temnotou zastřené patření kontemplace
pro duši nejen nocí,
ale také trýzní a utrpením.
1. Temná noc je vlití Boha do duše.1 Očišťuje ji z jejích habituálních, přirozených a duchovních nevědomostí a nedokonalostí, což kontemplativní lidé nazývají vlitou kontemplací nebo mystickou teologií,
kdy Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k dokonalosti lásky, aniž ona cokoliv dělá nebo chápe jak.
Tato vlitá kontemplace, protože je milostnou Boží Moudrostí,2 vytváří v duši dvojí podstatnou účinnost,
vždyť ji připravuje pro sjednocení s Bohem v lásce
tím, že ji očišťuje a osvěcuje. A tak stejná (milostná) Moudrost, která duše blahoslavených očišťuje tím, že je prosvěcuje, duši zde očišťuje a osvěcuje ji.
2. Vyvstává však pochybnost: proč tedy božské Světlo, které, jak říkáme, duši osvěcuje a očišťuje ji z jejích tupostí, zde duše nazývá temnou nocí?
Na to se odpovídá, že pro dvě věci je božská Moudrost nejen nocí a temnotou pro duši, ale také bolestí a utrpením:
Za prvé je to pro vznešenost božské Moudrosti, která přesahuje nadání duše, a tím je pro ni temnotou.
Za druhé, pro nízkost a poskvrněnost duše; takto je pro ni trýznivá a skličující a také zastřená temnotou.3
3. Abychom prověřili první, je vhodné předznamenat výrok filozofův, který říká: Nakolik jsou božské věci samy v sobě jasnější a zjevnější, natolik jsou pro duši přirozenější, temnější a skrytější. Tak jako světlo čím je jasnější, tím víc oslepuje a zatemňuje zřítelnici sovy, a čím víc se oko do slunce dívá naplno, tím větší temnotu působí zrakovému smyslu a utlumuje ho, protože přesahuje jeho slabost.
Proto, když se božské Světlo kontemplace vlomí do duše, která dosud není zcela prosvícená, působí v ní duchovní temnoty, neboť ji nejen přesahuje, ale také ji omráčí a zastře činnost její přirozené inteligence. Z toho důvodu svatý Dionýsius a jiní mystičtí teologové nazývají vlitou kontemplaci paprskem temna - a to je třeba si uvědomit, že pro duši neprosvícenou a neočištěnou - protože jím velkým nadpřirozeným Světlem je přemožena a omráčena přirozená síla intelektu.
Proto také David (Ž 97,2) řekl, že u Boha i kolem Něho jsou oblak a mrákota; ne, že by tomu tak bylo v Něm, ale pro naše slabé smysly, které se v tak nesmírném Světle zastřou a zůstanou oslepeny a k Němu nedosahují.
Vždyť proto sám David osvětlil dále (Ž 18,13), když řekl: Mračna se hnala před jeho jasem,
totiž, mezi Bohem a naším rozumem. A to je příčina, proč Bůh, když přejasný paprsek své skryté Moudrosti ze sebe odkloní do duše, která ještě není proměněna, působí zastřené temnoty jejímu rozumu.
4. A že toto temnotou zastřené patření kontemplace4 je pro duši na počátku trýznivé, je jasné; vždyť Bohem vlitá kontemplace má mnoho vynikajících, mimořádně dobrých předností, ale duši, která je přijímá, protože není očištěna, postihuje mnoho bídy také mimořádně zlé. Z toho vyplývá, že dva protiklady nemohou být obsaženy v subjektu duše, nutně by pak duše musela zakoušet trýzeň a trpět, neboť se stává subjektem, ve kterém oba protiklady proti sobě bojují, staví se jeden proti druhému, a to proto, aby se očišťovaly nedokonalosti duše, což se touto kontemplací děje. Dokážeme to indukcí tímto způsobem.
5. Tak zaprvé, protože světlo a moudrost kontemplace jsou velmi jasné a ryzí a duše, do níž se prolomí, je temná a poskvrněná, plyne z toho, že duše, když je do sebe přijímá, mnoho vytrpí. Stejně jako očím, když jsou zalité, nečisté a nemocné, vlomení jasného světla působí bolest.
A bolest v duši, pro její poskvrněnost, je nesmírná, je-li skutečně proniknuta božským Světlem;
vždyť když se do duše prolomí toto ryzí Světlo, aby vydrhlo její poskvrněnost, cítí se duše tak poskvrněná a bídná, že se jí zdá, že Bůh stojí proti ní a že ona Bohu odporuje.
A to duši tolik rozechvívá a takovou trýzeň jí to působí, neboť tady se jí zdá, že ji Bůh zavrhl. Vždyť jedna z největších strastí, které zakoušel Jób (7,20), když ho Bůh podroboval zkoušce, jak říká, byla tato:
Proč jsi mne postavil proti sobě
a já jsem sám sobě těžký a obtížný?5
Neboť duše, když zde prostřednictvím tohoto ryzího Světla jasně, třebaže v zastřenosti temnotou, vidí svou poskvrněnost, jasně poznává, není hodna Boha, ani žádného stvoření. A to, co ji nejvíc trápí je, že si myslí, že toho už nikdy ani hodna nebude a že pro ni již všechno dobro skončilo. To je jí příčinou hlubokého pohroužení mysli do poznání a pocítění všech jejích špatností a bídností; protože zde je božské a temnotou zastřené světlo staví před její oči, aby jasně viděla, že sama ze sebe již nemůže ničeho dosáhnout. V tomto smyslu můžeme chápat onen Davidův výrok (srov. Ž 39,12), který říká: Pro nepravost jsi potrestal člověka a nechal jsi hynout a chřadnout jeho duši; jako pavouk se vyčerpává.
6. Druhý způsob, jak duše trpí, je zapříčiněn její přirozenou mravní a duchovní slabostí. Neboť když se s určitou silou
prolomí do duše toto božské patření kontemplace6 s cílem postupně ji posilovat a upevňovat ji, duše tím ve své slabosti tolik trpí, že víceméně umdlévá, zvláště tehdy, když se vlomí s poněkud větší silou. Vždyť smysly i duch, tak jako kdyby byly pod nesmírným a tmou skrytým břemenem, jsou v takové trýzni a agónii, že by pro ně bylo úlevou i východiskem zemřít. To zakusil prorok Jób (23,6), když říká:
Ó by jen tíží své všemoci se mnou se nepřel,
aby mne tíží své velikosti nezavalil!7
7. Pod silou toho tlaku a tíže se duše cítí být tolik vzdálena vší přízni, že se jí zdá, a je tomu tak, že i to, v čem obvykle nacházela nějakou oporu, také skončilo se vším ostatním a že není nikoho, kdo by s ní soucítil. V tomto smyslu rovněž Jób říká (srov. Job 19,21):
Mějte se mnou soucit,
aspoň vy, přátelé moji,
neboť se mne dotkla ruka Pána.
A to je věc hodná velikého podivení a nářku, že slabost a poskvrněnost duše je zde tak veliká, že Boží dlaň,
samu o sobě tak měkkou a jemnou,
zakouší (zde) tak tíživě a protikladně, třebaže ona neútočí, ani nesráží ranou, ale jenom se dotýká, a to milosrdně,
vždyť to dělá s úmyslem, aby duši obdarovala milostí, a ne proto, aby ji potrestala!