Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Předkládá se první verš
a vysvětluje se, jak duše kráčející
v zastřených temnotách jde s jistotou.
1. Zastřenost temnotou, o které zde duše hovoří, jak jsme již řekli, se týká žádostí a schopností smyslů v nitru i v duchu, protože pokud jde o přirozené světlo, jsou v této noci všechny zastřeny temnotou a v ní se očišťují, aby mohly být osvíceny nadpřirozeně.
Neboť touhy smyslů i ducha jsou uspány a umrtveny bez možnosti těšit se z jakékoliv věci Boží nebo lidské; náklonnosti duše potlačené a stísněné bez možnosti jí pohnout a bez nalezení opory v čemkoliv; představivost spoutaná, bez možnosti něco dobře rozvážit; paměť v koncích; rozum v zatemnění, bez možnosti čemukoliv rozumět a odtud také vůle vyprahlá a stísněná a všechny schopnosti prázdné a neužitečné a nad tím vším leží nad duší obrovský a tíživý mrak, který ji udržuje úzkostnou a Bohu vzdálenou.1
2. Do té míry zastřenosti tmou, říká zde duše, že jde s jistotou. Příčina toho je dobře vysvětlitelná; vždyť zpravidla duše nikdy neselhává jinak než ve svých žádostech nebo ve svých potěšeních, buď ve svých rozvahách nebo ve svých rozlišováních, nebo ve svých náklonnostech; protože obvykle v nich jedná přemrštěně, nebo nedostatečně, nebo kolísá, nebo jedná nepředložené, nebo se pokouší a přiklání se k tomu, co je nevhodné. Proto když je zabráněno všem těmto činnostem a hnutím je jasné, že duše v nich jistě nechybuje; neboť se osvobozuje nejen sama od sebe, ale také od dalších nepřátel, kterými jsou svět a ďábel, a ti, jsou-li pozhášeny náklonnosti a činnosti duše, v ní nemohou vést boj z jiné strany nebo jiným způsobem.
3. Z toho vyplývá, že duše, jde-li ve větší skrytosti tmou a v prázdnotě svých přirozených činností, jde s větší jistotou. Neboť, jak říká prorok,
zatracení duše pochází jen od ní samé,
to znamená od jejích činností a žádostí nitra i smyslů,
a dobro, říká Bůh, jenom ode mne.
Proto, když je duše takto obráněna před svými špatnostmi, stane se potom, že vzejde dobro ze sjednocení s Bohem v jejích tužbách i schopnostech, v Něm se stanou Božími a účastnými nebeského království. Odtud v čase těchto temnot, jestliže to duše nahlédne, velmi dobře postřehne, jak málo se obrací její touha i schopnosti k věcem neužitečným a škodlivým a jak je jistá před prázdnou slávou, pýchou a prázdnou nadřazeností i falešným potěšením a před mnoha jinými věcmi. Z toho je potom lépe patrno, že vyjitím do tmy noci nejen že není ztracena, ale naopak velmi obohacena, vždyť zde už začíná získávat ctnosti.
4. K pochybnosti však, která se rodí dále, je třeba vědět: když tedy Boží věci samy od sebe působí duši dobro, obohacují ji a činí ji jistější, proč Bůh v této noci zastírá také žádosti a schopnosti ve věcech dobrých do té míry, že duše se z nich ani nemůže radovat, ani jich užívat jako ostatní a v některých ohledech ještě méně? Odpovídá se, že je nyní vhodné, aby duši nezůstala ani žádná činnost ani potěšení, pokud jde o věci duchovní, protože její schopnosti a touhy jsou poskvrněné a nízké a velmi přirozené; a tak i když se těmto schopnostem dostane příchutě z líbeznosti a navázání na věci nadpřirozené a božské, nebudou je moci přijmout jinak než nízce a přirozeně, zcela podle své míry. Vždyť jak říká Filosof, jakákoliv věc, která se přijímá, je přijímána podle míry přijímajícího.2
Z toho plyne, že přirozené schopnosti, protože nemají ryzost ani moc ani podstatu, aby mohly přijmout a těšit se z nadpřirozených věcí v míře jim odpovídající - taje mírou Boží - nýbrž pouze podle své míry, která je lidská a nízká, jak jsme řekli, je třeba, aby byly rovněž zastřeny tmou, pokud jde o věci Boží. Neboť odstaveny a očištěny a vytěsněny v onom prvním plánu ztrácejí nízkou a lidskou míru přijímání a konání, a tak se všechny schopnosti a touhy duše stávají připravenými a vnímavými, aby mohly přijmout, zakusit a vznešeně a svrchovaně se radovat z věcí božských a nadpřirozených, což nemůže být, jestliže nejprve nezemře starý člověk (Ko 3,9).
5. Z toho vyplývá, že všechno duchovní, jestliže to nesestupuje k svobodné vůli a touze3 člověka shůry od Otce světel (srov. Jk 1,17), i když se radostné okoušení4 i schopnosti člověka cvičí ve vztahu k Bohu sebevíce, a sebevíc se jim zdá, že je zakouší, nebudou je moci okoušet božsky a duchovně, nýbrž lidsky a přirozeně, stejně jako zakoušejí ostatní věci, protože dobro nevychází od člověka k Bohu, ale od Boha k člověku. Pokud jde o to, kdyby tu na to bylo místo, mohli bychom objasnit, jak mnoho je osob, které ve svých tvořivých schopnostech, pokud jde o Boha nebo o duchovní věci, mají mnoho radosti, zaujetí i činností a snad si dokonce pomyslí, že je to nadpřirozené a z ducha, a ono to vlastně není víc než skutky a touhy spíše hluboce přirozené a lidské, které, stejně jako je mají při věcech ostatních, se stejným temperamentem je mají i při oněch dobrých věcech, a to díky určité přirozené lehkosti v přenášení touhy i tvořivosti5 na kteroukoliv věc.
6. Jestli se nám snad ještě ve zbývajícím naskytne příležitost pojednáme o tom, pohovoříme o některých znacích, kdy niterná hnutí a dění v duši jsou ve vztahu k Bohu pouze přirozená a kdy jsou z ducha a kdy duchová i přirozená.
Zde postačí vědět, že k tomu, aby činnost nitra a hnutí v duši mohly nastat a být Bohem pohnuty božským způsobem, musí být nejprve zastřeny tmou a uspány,
(přirozeně) utišeny ve všech svých návycích i činnostech, a to až k zemdlení.
7. Och, tedy, duše duchová!6)
Až uvidíš svá toužení zastřená tmou
(svá zaujetí vyprahlá a sklíčená a své schopnosti neschopné
jakéhokoliv niterného cvičení),
netrap se tím, spíše to považuj za dobrý příslib;
vždyť Bůh tě začíná osvobozovat od tebe samé,
z rukou ti odnímá majetek;
s ním, i kdybys kráčela sebelépe,
pro jeho poskvrněnost a strnulost nezdaří se ti dílo
tak naprosto dokonale a bezpečně jako nyní,
kdy tě Bůh bere za ruku, ve skrytu tmy tě vede jako slepce,
kam a kudy to sám nevíš, a kam bys ani se svýma očima
a po svých nohou, i kdyby sebelépe kráčely,
nikdy tak dobře a přesně nedoputoval.
8. Příčinou, proč duše, jde-li tak zastřena tmou, jde nejen jistě, ale dokonce se přitom obohacuje a prospívá, je také to, že obvykle, když nově přijímá zlepšení a prospěch, ani nechápe kde, spíše si velmi často myslí, že jde k zatracení. Neboť - ježto nikdy nevyzkoušela onu novost, která ji nutí vyjít a oslňuje ji a zbavuje rozvahy prvního způsobu cesty, myslí si spíše, že bloudí, než že se přibližuje a získává, neboť vidí, že se ztrácí to, co poznávala a s radostí okoušela, a vidí, že je tam, kde ani nepoznává, ani v radosti neokouší. Tak jako poutník, aby došel do nových a neprozkoumaných zemí, jde cestami novými, neznámými a neprozkoumanými, neputuje a není veden tím, co dříve znal,
ale pochybnostmi a tím, co mu řekli jiní.
A je jasné, že by nemohl dojít do nových zemí,
ani poznat víc, než věděl dříve,
kdyby nešel novými nikdy nepoznanými cestami
a neopustil by ty, které zná;
nejinak ten, kdo poznává více zvláštností v nějakém povolání nebo umění, jde stále v zastření temnotou a ne podle svého prvotního poznání, neboť kdyby je nezanechal za sebou, nikdy by odtud nevyšel, a dál by neprospíval;
tak a ne jinak, když duše začíná více prospívat, jde v zastřenosti temnotou a v nevědomosti.
Proto, jak jsme právě řekli, poněvadž mistrem a průvodcem duše v této slepotě je Bůh, může se - neboť začíná chápat, jak zde říkáme - opravdově radovat a říci:
s jistotou, ve skrytu tmy.
9. Je ještě jiná příčina, proč jde duše v temnotách s jistotou, a tou je utrpení;
neboť cesta utrpení je jistější a také prospěšnější než cesta radování a skutků:
jednak proto, že v utrpení se k ní přidává síla Boží,
ale ve skutcích a v radování duše projeví své slabosti a nedokonalosti;
a dále, protože v utrpení se postupně procvičují a získávají ctnosti a duše se očišťuje
a stává se moudřejší a obezřetnější.
10. A je zde jiná, prvotnější příčina, proč duše zde jde jistě v zastření temnotou, a je to díky snubnímu7 Světlu neboli zastřené Moudrosti; neboť temná noc kontemplace duši pohlcuje a vpíjí do sebe takovým způsobem,
a tak blízko ji přibližuje k Bohu,
že je jí útočištěm i osvobozením ode všeho, co není Bůh.
Vždyť duši, poněvadž je zde vzata do péče,
aby dosáhla svého uzdravení, jímž je sám Bůh,
drží Jeho Majestát při dietě a ve zdrženlivosti ode všech
věcí; žádost po nich byla vykořeněna;
právě tak jako nemocného, jenž je ctěný ve svém domě,
má-li se uzdravit, tak jej uvnitř střeží,
že mu ani nedovolí trochu vzduchu, ani se potěšit světlem, ani zaslechnout kroky, dokonce ani hlasy obyvatel domu
a jídla mu podávají vybraná a velmi odměřená,
spíše vydatná než pro pochutnání.
11. Všechny tyto podoby, které všechny jsou pro bezpečí a ochranu duše, v ní působí temná kontemplace, protože ji noří blíže Bohu; neboť čím více se Mu duše přiblíží, tím skrytější temnoty a tím hlubší zastřenost tmou8 zakouší pro svou slabost. Tak jako tomu, kdo by se příliš přiblížil ke slunci, způsobila by jeho veliká záře větší temnotu a trýzeň pro slabost a nečistotu jeho oka.
Tudíž tak nesmírné je duchové světlo od Boha
a natolik přesahuje přirozený rozum,
že když se přibližuje, oslepuje ho a zastírá temnotou.
A to je příčina, proč David v 18. žalmu (verš 12) říká, že Bůh učinil z temnot skrýši a příkrov svůj, a svým stánkem kolem sebe černavé vodstvo v oblacích povětří.
Ta temná voda v mracích povětří je temná kontemplace a božská Moudrost v duších, jak hned řekneme;
a to budou duše zakoušet jako něco, co je Bohu blízko,
jako svatostánek, kde On přebývá, když Bůh duši k sobě úžeji váže. A tak to, co je v Bohu světlo a nejvyšší jasnost, je pro člověka nejskrytější temnotou, jak říká svatý Pavel (1 K 2,14) a jak to vysvětluje také David v tomtéž žalmu (18,13), když říká: Před zábleskem jeho přítomnosti táhla mračna a krupobití, - je třeba si uvědomit, že v přirozeném rozumu, jehož světlo, jak říká Izajáš v 5. kapitole (verš 30) obtenerata est in caligine ejus (zatmí se v mrákotě jeho).9
12. Ó bídné štěstí života, v němž se žije v takovém ohrožení a s takovými těžkostmi se poznává pravda!
Vždyť to nejjasnější a nejskutečnější
je nám více zastřeno a zpochybněno,
a proto prcháme od toho, co je nám nejpotřebnější,
a to, co více ozařuje a oslňuje naše oko, to objímáme
a jdeme za tím, ačkoliv to je pro nás to nejhorší
a na každém kroku nás nechává ztroskotat!
V kolikerém nebezpečí a strachu žije člověk,
když samo přirozené světlo jeho očí, kterými se dává vést, je tím prvním, co ho klame, a je návnadou na cestě k Bohu a má-li se pohledem ujistit, kudy jde, musí mít oči zavřené a jít skrytý temnotou, aby byl bezpečný
ve vlastním domě před domácími nepřáteli,
kterými jsou jeho smysly a tvořivé schopnosti!
13. Dobře je tedy duše zde skryta a ochráněna v tmavých vodách, které jsou v blízkosti Boha. Neboť tak jako slouží samému Bohu za svatostánek a místo přebývání, nejinak budou tím vším sloužit i duši jako dokonalé útočiště a bezpečí, třebaže pro ni v temnotách, v nichž je skryta a ochráněna sama před sebou i před každým poškozením ze strany tvorů, jak jsme právě řekli. Neboť tak se rozumí i tomu,
0 čem v jiném žalmu mluví také David, když říká:
Ukryješ je ve skrýši u své Tváře před zmatením lidí,
ochráníš je ve svém svatostánku
před jazyky svárlivými,10
čímž se rozumí všechny druhy ochrany. Neboť být skryt Boží Tváří před zmatením lidí znamená být temnou kontemplací posílen proti všem úskalím, které se mohou obj evit ze strany lidí. A být ochráněni v jeho svatostánku před svárlivostí jazyků znamená pro duši vplout do tmavých vod, které jsou svatostánkem, jak jsme řekli s Davidem.
Tam, protože duše má všechny žádosti i náklonnosti
i schopnosti zastřené, je svobodná ode všech nedokonalostí, které protiřečí duchu, a to jak od nedokonalostí vlastního těla, tak ode všech ostatních tvorů. Ta duše pak může dobře říci, že jde s jistotou, ve skrytu tmy.
14. Je také jiná příčina, neméně účinná než předešlá, pro správné pochopení toho, že tentokrát jde duše s jistotou ve skrytu tmy, a tou je odvaha, kterou tyto zastírající trýznivé a tmavé vody od Boha ihned do duše vlévají. Vždyť nakonec, ačkoliv je tmavá, je to voda, a proto nepřestává duši občerstvovat a sílit v tom, čeho jí je nejvíc zapotřebí, i když v zastřenosti tmou a trýznivě. Neboť duše v sobě ihned poznává skutečný příkaz a odhodlání neučinit nic, co by mohlo být urážkou Boží a nezanedbat něco, co by se zdálo být k jeho službě; protože ona tmou zastřená láska jí vtiskne velmi bdělou péči a snažnou niternou starostlivost o to, co pro Něho udělá nebo čeho se vzdá, aby Jeho uspokojila, a v tisícerých ohledech má neustále na zřeteli, jestli nezavdala příčinu, aby se nerozhněval; a to všechno s mnohem větší starostlivostí než dřív a se snažnou pozorností, jak bylo řečeno výše, v části o prahnoucích úzkostech lásky.
Neboť zde jsou všechny touhy a síly a tvořivé schopnosti duše usebrány ode všeho ostatního a svou snahu a sílu vydávají pouze pro svého Boha.
Takto vychází duše sama ze sebe i ode všech stvořených věcí ke sladkému (a milostnému) sjednocení s Bohem v lásce,
s jistotou, ve skrytu tmy.