Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O postupu, který mají lidé
v temné noci zachovat.
1. V čase, tedy, vyprahlostí této noci smyslů
- v níž Bůh proměňuje duši, jak jsme řekli výše, tím že ji vytrhuje ze života smyslů kvůli životu ducha, totiž
z meditace kvůli kontemplaci,
kde duše již nemá moc být činná nebo rozvažovat o Božích věcech vlastními tvůrčími schopnostmi,
jak bylo řečeno - trpí duchovní lidé veliké útrapy,
ne tolik pro přestálé vyprahlosti, jako pro obavu,
kterou mají z toho, že ztratili cestu, a myslí si,
že tím jim skončila duchovní dobra a že je Bůh opustil,
vždyť nenacházejí oporu ani zalíbení v dobrých věcech.
Tehdy se až do únavy snaží, jak to mívali ve zvyku, podepřít schopnosti potěšením z nějakého předmětu rozvažování a myslí si, že když to nedělají a nezakouší to, že se v jejich duchovním životě nic neděje; a to dělají ne bez silné nechuti a vnitřního vzpouzení se duše, jíž se líbilo pobývat v onom klidu a lenošení bez tvůrčího přičinění se všech schopností.
A tímto se stravují v jednom a neprospívají v druhém: protože hledáním ducha ztrácejí ducha klidu a pokoje, kterého měli. A tak jsou podobni člověku, který opouští dílo, aby je začal dělat znovu, nebo tomu, který odchází z města, aby do něj znovu vstoupil, nebo tomu, kdo zanechá úlovek, který již má, aby šel znovu na lov.
A to je v této části pochybné, protože oním prvním stylem již se nedosáhne žádného postupu, jak bylo řečeno.
2. Lidé v tomto období, nemají-li někoho, kdo by jim rozuměl, vracejí se zpět tím, že opouštějí cestu, ochabují, nebo alespoň sami sobě jsou překážkou dalšího postupu, a to přílišnou pílí, kterou vyvíjejí,
aby šli cestou meditace a rozvažování,
a tak přespříliš unavují a namáhají svou přirozenost
a představují si, že to je pro jejich nedbalost nebo hříchy. A to je u nich chybné, neboť Bůh je již vede jinou cestou, totiž patřením kontemplace,1 úplně odlišným od cesty první; protože tou první je meditace a rozvažování, a na druhou nezasahuje oblast představivosti ani rozvažování.
3. Pro ty, kteří rozpoznávají, že jsou v tomto stadiu, je vhodné, aby se utěšili tím, že zůstanou v klidu a netrápili se;
ať důvěřují Bohu, který neopouští ty,
kdo Ho hledají upřímným a prostým srdcem,
a který jim nepřestane dávat, co potřebují na cestu,
dokud je nepřivede do jasného a ryzího světla lásky,
což jim dá prostřednictvím temné noci ducha,
jestliže si zaslouží, aby je do ní Bůh ponořil.
4. Styl, který mají zachovat v této noci smyslů, znamená vůbec se nepouštět do rozvažování a meditací,
neboť ten čas již minul, ale ať nechají duši pobývat ve ztišení a pokoji, i kdyby se jim jasně zdálo, že nic nedělají a ztrácí čas, a i kdyby se jim zdálo,
že pro svou ochablost nemají už chuť přemýšlet o ničem;
vždyť udělají nejvíc, když budou mít trpělivost setrvat v modlitbě, aniž by se o něco snažili.
To, co zde mají udělat, je pouze nechat duši volnou, a nespoutanou a neznavenou všemi možnými poznatky a myšlenkami; ať už nemají starost, o čem budou přemýšlet a meditovat, a spokojí se pouze s láskyplnou a zklidněnou pozorností vůči Bohu a jsou bez starosti a bez úsilí a bez pachtění těšit se z Něho a Jeho zakoušet.
Neboť všechna tato přepínání zneklidňují a rozrušují v duši ztišený klid a jemnou nečinnost kontemplace, které se jí zde dostává.
5. A třebaže přichází víc a víc úzkostí, že ztrácí čas a že by bylo lépe dělat něco jiného, vždyť v modlitbě nemůže teď nic dělat, ani přemýšlet o ničem, ať to přetrpí a zůstane zklidněná, jako by nešlo o víc, než pobývat tu pro své potěšení a uvolněnost ducha. Neboť chce-li dělat něco podle svého, podle tvořivé schopnosti svého nitra, bude narušovat a ztrácet dary, které Bůh vtiskuje a ukládá do duše právě prostřednictvím onoho pokoje a nicnedělání;
přesně tak, jako kdyby nějaký malíř maloval nebo líčil tvář, a ta se hýbala ve snaze něco dělat, nedovolila by malíři pracovat a narušila by to, co bylo uděláno.
A tak když duše chce být v pokoji a niterném odpočinku, jakákoliv činnost, náklonnost nebo pozornost, které by nyní chtěla mít, ji rozruší a zneklidní
a dají jí pocítit vyprahlost a prázdnotu smyslů.
Neboť čím víc usiluje získat nějakou berličku vzruchu nebo poznání, tím spíše pocítí nedostatek,
a ten již nemůže být onou cestou vyplněn.
6. Je tudíž dobré pro takovou duši, aby si nic nedělala z toho, že ztrácí činnost ve tvořivých schopnostech,
spíš se má radovat, že je rychle ztrácí,
neboť potom, když nebude narušovat působení vlité kontemplace, kterou jí Bůh pomalu dává,
přijme ji s větší pokojnou štědrostí a pozotvírá prostor,
aby se v duchu rozhořela a žhnula láska,
kterou toto temné a skryté patření kontemplace2 s sebou přináší a vštěpuje se do duše.
Neboť kontemplace není nic jiného než skryté, pokojné a milostné vlití3 Boha, které, je-li mu dán prostor,
rozhoří duši plameny lásky, podle toho jak to dává pochopit v následujícím verši, jak víme:
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech.