Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
O ostatních trýzních,
které skličují duši v tomto stavu.
1. Avšak je tu jiná věc, která sužuje duši a vede ji k hojné bezútěšnosti, a je to proto, že temná noc staví zábrany tvořivým schopnostem i náklonnostem a duše nemůže povznést k Bohu ani cit, ani mysl, ani se k Němu nemůže modlit a zdá se jí totéž co Jeremjášovi (srov. Pl 3,44), že se Bůh obestřel oblakem, aby (k Němu) modlitba nepronikla.
Tím chce o Bohu říci totéž, co citovaný výrok (srov. Pl 3,9), totiž: Zazdil a zatarasil mé cesty kamennými kvádry. A prosí-li někdy, je to tak bez síly a bez šťávy, že se jí zdá, že to Bůh ani neslyší, ani si toho nevšímá, jak také dává pochopit prorok ve stejném výroku (Pl 3,8), když říká: Když naříkám a prosím, odvrhne mou modlitbu.
Opravdu, toto není čas rozmluvy s Bohem, ale čas položit do prachu svá ústa, jak říká prorok Jeremjáš (srov. Pl 3,29), snad ještě naděje zbývá,
a v trpělivosti vytrpět své očišťování.
Bůh je Ten, kdo zde prochází a pň trpnosti duše koná (své) dílo;1 proto ona nemůže (dělat) nic.
Proto se nemůže ani modlit, ani se soustředěně účastnit Božích věcí, dokonce ani ostatních věcí a jednání časných. A postihuje ji nejen to, ale mnohokrát taková odcizení a tak hluboké výpadky paměti, že jí projdou dlouhé chvíle,
aniž by věděla, co se děje, nebo o čem přemýšlela,
nebo co je to, co dělá, nebo co bude dělat,
ani zpozorovat nemůže, i kdyby chtěla, nic z toho, v čem se nachází.
2. Vždyť proto se zde (nejen) očišťuje rozum od svého lesku a vůle od svých zaujetí, ale také paměť od svých rozvažování a poznatků - z nich ze všech je také třeba v paměti nic nepodržet - aby se dovršilo to, co o sobě v tomto očišťování říká David (srov. Ž 73,22), jak známo:
Já v nic jsem byl uveden a nevěděl jsem.2
Ono nevědět se zde týká toho nevědění a výpadků paměti, jejichž ochromení a zapomenutí jsou způsobena vnitřním usebráním, v němž duši stravuje patření kontemplace.
Neboť aby duše se svými schopnostmi zůstala připravena a vytvrzena v božském pro Boží sjednocení v lásce, bylo vhodné, aby nejprve byla s nimi se všemi strávena v božském a temnotou zastřeném duchovním světle kontemplace, a tím aby byla vytržena ze všech zaujetí a uchvácení co do stvoření, což u každého jednotlivě trvá podle toho, jaká je intenzita (kontemplace).
A tak, nakolik se božské světlo prostě a v ryzosti do duše vlomí, natolik ji spíše zastírá temnotou,
činí ji prázdnou a uvádí v nic všechna její částečná uchvácení a zaujetí věcmi shůry i zdola;
a také čím menší prostotou a ryzostí se vlamuje, tím méně duši opanuje a je jí menší temnotou.
Je to něco, co vysloveno se zdá být neuvěřitelné,
vždyť nadpřirozené a božské světlo zastírá duši temnotou tím víc, čím víc má jasnosti a ryzosti;
a čím méně, o to méně ji zatemňuje.
To se dá dobře pochopit, jestliže uvažujeme o tom, co bylo výše zkoumáno myšlenkou Filosofa,
jak je vhodné pňpomenout: nadpřirozené věci jsou pro naše chápání tím víc zastřeny temnotou, čím jsou samy v sobě jasnější a zřejměji se prokazují.
3. A aby se to jasněji pochopilo, předložíme zde podobnost s přirozeným a obyčejným světlem.
Vidíme, že paprsek slunce, který vstupuje oknem, čím je čistší a bez poskvrny prachu, tím méně jasně je vidět, a čím víc prachu a částic vzduch má, tím se zdá být oku jasnější. Příčina je v tom, že světlo není tím, co je samo sebou viditelné, nýbrž je prostředkem, jímž jsou viditelné ostatní věci, na které dopadá; a teprve potom je také světlo viditelné odleskem, který na nich vyvolává. A kdyby na ně nedopadlo, ani věci, ani světlo by nebylo vidět;
takže kdyby paprsek slunce pronikl oknem do světnice a procházel by z jedné na druhou stranu prostředím světnice, pokud by se nedotkl nějaké věci a ani ve vzduchu by nebyl prach, o který by se odrazil,
světnice by neměla více světla než dřív a ani paprsek by nebylo možné postřehnout;
spíše při dobrém dívání se, by byla větší temnota tam, kudy paprsek prochází, protože poněkud opanuje a zastře ostatní světlo a sám není vidět,
vždyť jak jsme právě řekli, nejsou zde viditelné předměty, od kterých by se mohl odrazit.
4. V duši tedy víceméně stejně působí paprsek božského patření kontemplace, který když se do ní vlomí
svým božským světlem, přesahuje její přirozenost,
a tím ji zastře temnotou a opanuje ji ve všech přirozených vnímáních a zaujetích, které dříve pojímala prostřednictvím přirozeného světla.
A tak nejen že ji zanechá zastřenou, ale také prázdnou ve tvořivých schopnostech a touženích jak duchovních, tak přirozených;
a zatímco ji nechává prázdnou a zastřenou temnotou,
očišťuje ji a osvěcuje božským světlem Ducha,
aniž by si duše byla vědoma, že je má, ale (myslí si),
že zůstává v temnotách, jak jsme to řekli o paprsku,
který, ačkoliv je uprostřed světnice, je-li čirý a ryzí a nemá se čeho dotknout, není vidět.
Ale v tomto duchovém světle, jímž je duše pronikána,
má-li se o co odrazit, to znamená, když se nabízí nějaká věc k duchovnímu pochopení v dokonalosti nebo i nedokonale, i kdyby to bylo skrze sebemenší částečku, která zde je, nebo úsudek o tom, co je zcestné nebo pravdivé,
hned to duše vidí a chápe (mnohem) jasněji než dříve, dokud nebývala v temnotách. A víceméně poznává světlo,
které má (člověk) duchovní, aby lehce rozpoznal nedokonalost, která se mu předkládá,
tak jako když paprsek, o němž jsme právě mluvili, v temné světnici není vidět, ale předloží-li se před něj ruka nebo jakákoliv jiná věc, tato je vidět hned a lze rozpoznat, že tam bylo ono sluneční světlo.
5. Odtud, protože toto duchové světlo je tak prosté, ryzí a plodné, nedotčené a nerozdrobitelné na žádnou přirozeně poznatelnou nebo božskou jednotlivost,
vždyť vůči všem zaujetím jsou schopnosti duše prázdné a uvedené v nic,
vzchází odtud mocná svrchovanost a lehkost,
v níž duše poznává a proniká cokoliv, co se nabízí shůry nebo zdola; a proto řekl Apoštol (srov. 1K 2,10), že duchový člověk proniká všechny věci, i hlubiny Boží.
Neboť v této svrchované a prosté Moudrosti se porozumí tomu, co skrze Mudrce (srov. Mdr 7,24) říká Duch Svatý, totiž: že ve své ryzosti proniká cokoliv,
protože se nedrobí v žádných nadsmyslových částečnostech, ani náklonnostech.
A toto je vlastnost ducha očištěného,
ve kterém se staly ničím všechny náklonnosti i vědění,
který v tomto ne-zalíbení v ničem a v nechápání ničeho v částečnosti, když přebývá ve své prázdnotě a temnotě, objímá všechno s mocnou přichystaností,
aby se na něm potvrdil výrok ze svatého Pavla (srov. 2K 6,10):
Nihil habentes, et omnia possidentes.
(Nic nemáme, a přece nám všechno patří.)
Neboť takové blahoslavenství náleží této chudobě ducha.